Paní ředitelka Nachtigalová naší třídě nabídla výlet do vyhlášené sklárny Moser v Karlových Varech. Samozřejmě jsme bez řečí začali nosit peníze, abychom si co nejdříve zpestřili běžné šedé školní dny. Už jenom ten pocit, že někam pojedeme, byl nepopsatelný.
Sešli jsme se v 7.20 hod. na vlakovém nádraží v Mostě. Už od vstupu do haly, na nás z informační tabule mávalo zjištění, že náš vlak mádesetiminutové zpoždění. U Českých drah nic nového. Posadili jsme se na sedačky a trpělivě čekali, až vlak přijede na nádraží. Přijel. Nastoupili jsme do vlaku a pohodlně se usadili v kupé. Během chvilky se s námi vlak rozjel do Karlových Varů.V 9.00 hod. jsme dorazili na karlovarské nádraží.

Když jsme se protlačili z vlaku ven, nasedli jsme do autobusu. Mohu jen říct, že hromadná doprava města Karlovy Vary mě naučila chodit pěšky, aneb jízda „snů“ v lince 1. Řidič byl nejspíš vyznavač stylu jízdy brzda-plyn.  Autobus plný důchodců a nás se pohyboval více než nebezpečně. Na kruhovém objezdu jsme létali uvnitř jako nudle v bandě. Lehce otlučení jsme vystoupili ve stanici Sklářská.
Před námi se objevila nenápadná továrnička, do které byste nikdy neřekli, že v ní sídlí firma tak význačná, jako právě Moser. Přišli jsme do „skleněného ráje“ jak jinak než skleněnými dveřmi. Ihned jsme si šli prohlédnout desetiminutový film o výrobě a historii sklárny Moser. Po ukončení promítánínás průvodkyně zavedla do samotného srdce továrny, tedy do již zmiňované huti. Už při vstupu na nás dýchl těžký horký vzduch, který v tomto tropickém dni dosahoval teploty vyšší než 40 °C.  Jak jinak, když se zde sklo taví při teplotě okolo 1000°C. Skláři si pohrávali se zlatavě žlutým zatím tekutým sklem, jako s medem. Táhli ho, foukali nebo třeba vkládali do dubových vodou chlazených formiček různých tvarů a velikostí. Když už jsme huť obcházeli a blížili se k východu, nenechala nás chladnými různá sklíčka všech velikostí a každý jsme si odnášeli malý skleněný suvenýr. A tak můžeme nyní říct  – „Máme doma Mosera“ . Po prohlídce huti jsme se vrátili zpět do muzea, abychom si mohli v klimatizovaném prostoru prohlédnout historické i současné skleněné exponáty a dozvědět se podrobnosti o historii sklárny.

Zde jsme byli požádáni, abychom se mezi vystavenými exponáty pohybovali s maximální opatrností, abychom si snad nemuseli brát půjčku už na základní škole, kdybychom snad něco nechtěně rozbili. A že by to nebyly zanedbatelné částky, jsme se přesvědčili při návštěvě podnikové prodejny, která je také součástí sklárny Moser.Váza s rytinou Mony Lisy za 1 207 000,- Kč toho byla důkazem.Uchvátila nás i sada kalíšků za necelých 40 000,- Kč. Váza na tulipány za necelých 200 000,- Kč vypadala také velice lákavě. Ovšem návrh, že bychom si společně koupili sklenici za 10 000,- Kč, kterou bychom si půjčovali, také neprošel.

A opět nás čekala jízda MHD Karlovy Vary, tentokrát autobusem číslo 2.Tato jízda, jak jsme památně pronesli – byla delší, ale zato horší!  Ve stupňujícím se parnu jsme dojeli na Tržnici. Prohlídku centra jsme zahájili na pěší zóně. Většina z nás se vypravila prohlédnout si Vřídelní kolonádu. Někteří statečnější jedinci teplé prameny i ochutnali. Všudypřítomné ruské nápisy nás bodaly do očí celou cestu po kolonádě až k McDonald’s, kam většina z nás mířila na oběd. Ti šťastnější, kteří měli s ruštinou aspoň malou zkušenost, nám překládali cedule se záhadnými klikyháky do srozumitelné češtiny. Byli jsme prakticky poctěni, že jsme navštívili 1. ruské město v Evropské Unii. Po obědě jsme ještě museli splnit rodinnou povinnost a zakoupit pravé lázeňské oplatky. Ty jsme nakoupili a po půl jedné celá naše skupina udělala něco pro zdraví a svižným krokem vyrazila do kopce na Horní nádraží, odkud nám ve 13. 05 hod. jel rychlík zpátky do Mostu.

Rypadla, prach, komíny chemických závodů a nad tím vším tyčící se hrad Hněvín, který nám připomněl, že jsme zpátky v rodném městě. Výlet skončil, jsme doma!Dorazili jsme s mírným zpožděním a vystoupili na nádraží v Mostě, odkud jsme rozešli každý svou cestou. Fotografie zde.